Prodloužený víkend v Himalájích - díl 2.

Kategorie:
Prodloužený víkend v Himalájích - díl 2.

Jízda nepálským autobusem je doslova magickou záležitostí, adrenalinem a pro každou firemní cestu dozajista nezapomenutelným zážitkem. Autobusy jsou vyzdobeny jako cirkusové vozy, do poslední chvíle nevíte kdo je řidič, kdo stevard, kdo pomocník, bezdomovec nebo zloděj, který šel náhodou kolem. Sedí se úplně všude, a to i vedle řidiče, těsně za řidičem, vlastně všude v kabině, kde je alespoň kousek volného místa.

Jízda autobusem jako adrenalin

Stevard/prodejce jízdenek stojí většinou za plné jízdy v otevřených dveřích a hlasitě vyvolává název cílové stanice, aby nabral ještě nějaké další duše. V ostrých zatáčkách prudkých kopců zase pečlivě kontroluje, kdy se už dostávají kola autobusu z vozovky do volného prostoru nad několik set metrů hlubokou propast a bušením do skla řidičovy kabiny mu tento fakt sděluje. Cesta z Káthmándú do Besi Sahar trvala cca 7 hodin, a to i s několika zastávkami u pouličních prodejců jídla. Nutno podotknout, že i stovky kilometrů od hlavního města jsou silnice totálně ucpané troubícími autobusy, kamiony a motorkami a přikryté nekonečnou vrstvou smogu. V tom všem pobíhají stovky dětí a po celé délce jsou prodejci tretek i poživatin.

Panenská příroda na skládce

V Besi Sahar mě čekalo úplně vše, jen ne panenská příroda. Jedná se o větší vesnici postavenou kolem nezpevněných silnic a hromad odpadků. Místní jsou plně připraveni na každodenní příjezdy stovek cestovatelů, takže zde neexistuje nic, co by nemělo nějaký komerční potenciál. Všechny budovy jsou přeměněny na obchody, restaurace a penziony a ve chvíli, kdy vylezete zničeni z autobusu, se na vás vrhnou zástupy obchodníků, kteří chtějí využít toho, že jste se ještě plně nezorientovali. Sen o romantické horské vesničce se tak rozplynul a v hloubi mozku se začaly klubat podezření a panika, zda vůbec nějaká romantika někdy přijde. Hned se ke mně přiřítil asi desetiletý klučina s tím, že má Jeep (terénní auto neidentifikovatelné indické značky) a odveze mě o kousek dál až do vesnice Syange, a to za 1000 NPR. Vzhledem k tomu, že už jsem se opravdu těšil na pěší chůzi, jsem hrdě odmítl a vydal se daným směrem pěšky. Po asi 200 metrech mi bylo okamžitě jasné, že romantika se ještě nějakou dobu konat nebude. Značka vedla po široké nezpevněné cestě plné odpadků a prachu, jezdily po ní autobusy, terénní auta a těžká indická nákladní auta. Tak jsem si jedno z nich stopnul a asi tak dvanáctiletí chlapci čínského vzezření mě za 100 NPR hodili k jednomu z kempů v Ngadi. Po cestě jsem si uvědomil, jak dobře jsem učinil, protože díky výstavbě hydroelektrárny čínskou stavební firmou, bych asi tak 10 km jen procházel staveništěm plným prachu a funících náklaďáků. 

První dotek přírody a místní gastronomie

Kemp nebyl špatný. Konečně trochu zeleně a v dálce byly dokonce vidět zasněžené špičky hor, ale stále jsem se nacházel víceméně v "tropickém" pásu plném banánovníků a dalších podobných rostlin. Obecně… na trase není nic, co by připomínalo klasické stanové kempy, protože stany tu nejsou potřeba. Já jsem byl pravděpodobně jediný člověk z několika tisíc, kdo s sebou stan tahal. Místní ubytovací zařízení jsou zpravidla elementární penziony, které jsou v nižších polohách postaveny z překližky, vlnitého plechu a nepromokavých plachet, ve vyšších nadmořských polohách jsou postaveny z kvalitnějšího dřeva nebo kamene. Pokoje mají nejčastěji 2x3 metry, dvě postele a občas žárovku. Vypozoroval jsem zajímavou tendenci. V nižších polohách je ubytování dražší a jídlo levnější (kolem penzionů jsou vlastní zahrádky a rýžová políčka), v horských polohách (moc se toho pěstovat nedá) je ubytování za symbolickou částku 100 NPR, a veškerý zisk je založen na trochu dražším jídle. Hlavní jídla se obvykle pohybují v rozmezí 300-500 NPR a teplé nápoje v rozmezí 50-100 HPR za hrníček. Pokud jste tedy relativně skromní, tak vás ubytování a plná penze vyjde denně v průměru tak na 10-15 USD.

Cesta přes Ghermu do Talu

Po několika útrpných "transportních" dnech tak konečně začal první pořádný treking. Hrdě jsem tedy vykročil vstříc dobrodružstvím, ale nadšení opadlo hned na konci Ngadi, kde měla čínská firma pracující na elektrárně svou centrálu. Trochu jsem si připadal jak ve špatných filmech Stevena Segala. Obrovský areál obehnaný ostnatým drátem a kamerami, všude čínští inženýři, čínští stavbyvedoucí a čínská ochranka a před hlavní branou zástupy Nepálců čekající na možnost práce. Vůbec bych se nedivil, kdyby za tím ostnatým drátem dělali mutagenní pokusy na lidech. Raději jsem pokračoval dál a prošel postupně dvěma osadami - Bahundanda (check point na policejní stanici) a Ghermu. Jednalo o nádherný úsek vedoucí jak po cestě, tak po kamenných schodech a kamenných cestách vedoucí mezi rozlehlými rýžovými poli plných barev v záři slunce. Vrásčití stařečkové a stařenky v tradičních oděvech a obrovskými nůšemi plnými dřeva na topení byli na každém kroky a pocit minulého století jsem měl až do chvíle, než vytáhli Samsung Galaxy S4 a začali telefonovat s vnoučaty. No romantika na entou. Už jsem se začal uklidňovat myšlenkou, že prašné a přecpané silnice jsou dávnou za mnou, když jsem sešel z Ghermu do Syange. V tu chvíli opět začala nezpevněná otravná cesta, aspoň že těch aut nebylo tolik. Sem tam projelo nějaké terénní auto, sem tam jsem potkal skupinu nosičů či čínských a japonských turistů.

Hlavně žádná křeč

Náročné stoupání a rozpálené slunce (teploty kolem 35 stupňů) začalo být pomalu cítit, nicméně do Chamje (opět check point) jsem došel ještě poměrně brzy a tak jsem pokračoval do Talu. Bohužel jsem si vybral tu méně atraktivní stranu řeky a místo po romantické pěšince vedoucí zelení (pravá strana břehu) jsem pokračoval dál po cestě. Slunce pomalu zapadalo a já po osmi hodinách chůze začal pociťovat křeče v lýtkách i stehnech. Doufal jsem, že do Talu dojdu co nejdříve, protože jak se k večeru ochlazovalo, tak křeče byly čím dál intenzivnější a trochu jsem se bál, že se za chvíli budu válet v nekontrolovaném třasu někde podél cesty. Navíc se na cestě vyskytl ještě úsek cesty, kde došlo nedávno k výrazným sesuvům a tak nastalo ještě kličkování mezi dělníky na opravovaném úseku ve strmém svahu. Do Talu jsem došel se západem slunce po deseti hodinách chůze a s totálně skřečovaným svalstvem. Tal je poměrně hezká vesnička na břehu řeky pyšnící se krásným vodopádem prýštícím z vysokých skal nad vesnicí. Zamířil jsem hned do prvního penzionku na kraji vesnice a sebezničující den zakončil nepálským národním jídlem Dal Bhat. To je hromada rýže, opékané brambory s cibulí, zelenina a nějaká těžko definovatelná omáčka plná bylinek, koření a něčeho co pekelně pálí. Pak jsem ve svém péřáku téměř okamžitě umřel. Zítra zkusím trochu zvolnit, není třeba drtit rekordy :).

Pokračování příště...