Prodloužený víkend v Himalájích - díl 5.

Kategorie:
Prodloužený víkend v Himalájích - díl 5.

Předposlední díl cestopisu o putování po Himálájích a průzkumu lokalit pro firemní cesty v Nepálu. Finální část treku vedla přes nejvyšší přístupný bod oblasti, legendární sedlo Thorong La 5416m. Po přechodu tohoto místa jsem se dostal do oblasti Mustangu, což je nejsevernější část Nepálu, která sousedí přímo s Tibetem a úžasnou krajinou, která vypadala jak gigantické pouštní duny, došel až do městečka Jomsom.

Yak Kharka – Thorong Phedi – High Camp

Cesta z Yak Kharky byla poměrně pohodová a nic zásadního se nestalo. Šel jsem po pěkné cestičce v úbočí kopce a pomalým stoupáním se přibližoval do tábora Thorong Phedi. Většina cestovatelů v Thorong Phedi zůstává na noc. Je to seskupení několika budov, ve kterém mixuje muziku a hraje na kytaru Nepálec s image Boba Marleyho. Přes velmi milé a přátelské prostředí jsem vyrazil do výškového táboru pod sedlo Thorong La, abych měl ráno kratší cestu. Přece jen jsem se cítil čím dál více unavenější a rýma a bolesti byly velice intenzivní. Výškový tábor, tzv. High Camp, byl překvapivě veliký. Jednalo se o ještě větší komplex chatek a ubytoven postavených z kamene a při mém příchodu tam mohla být minimálně stovka lidí. V této výšce již byl terén kompletně pokryt sněhem, ale pravděpodobně to bylo také díky tři týdny staré sněhové bouři.

Muž na vrcholu - Thorong La 5416m

Ráno jsem vyrazil směr Thorong La. Bylo mi extrémně špatně a chvíli jsem se dokonce rozhodoval, jestli nestrávím den ve spacáku, ale nakonec jsem mravenčím krokem vyrazil vzhůru. Cesta vedla převážně po úzké zledovatělé pěšince vyšlapané ve sněhem pokrytých kopcích. Vyrazil jsem poměrně pozdě, až kolem půl deváté, a i tak byla cesta ještě hodně zledovatělá. Vůbec jsem si nedokázal představit, jak se tudy šlo Polákům a Rusům, kteří vyráželi za tmy, ve čtyři hodiny ráno.  Během cesty se ze sněhu jednou vynořil tea shop a před polednem mě již míjeli nosiči a několik jaků, kteří kráčeli nazpět do kempu. Do sedla Thorong La 5416m jsem dorazil kolem půl jedné, kompletně vyčerpaný. Za pomocí Nepálce, který na vrcholu pochopitelně prodával čaj, jsem udělal povinné fotky a vyrazil směrem na Muktinath, který už ležel v oblasti pohoří Mustang. Tušil jsem, že mě ještě čeká hodně dlouhá cesta a zejména strmé klesání o nějakých 2000 výškových metrů.

Horská romantika ve stanu (a v minus dvaceti stupních)

Když jsem po několika hodinách sestoupal do výšku cca 4700m, objevil se v tom nesmírně prudkém svahu nádherný rovinatý plácek, na kterém tábořilo asi 6 lidí. Dal jsem se s nimi do řeči a zjistil, že se jedná o zástupce Švýcarské cestovní kanceláře, jejich guidy a nosiče. V tu chvíli jsem dostal výborný nápad. Celou cestu jsem s sebou nosil těžký stan, karimatku, vybavení na vaření a nějaké jídlo a nic z toho vlastně nebylo potřeba, jen jsem měl batoh těžší asi o 6-7 kilo. Konečně tak naskytla příležitost vybavení použít. Zakotvil jsem tedy, začal vařit a u toho se kochal pohledem na hory, údolí pokryte polštářem mraků a červenou záři zapadajícího slunce…no kýč jak bič. Nicméně zima začala drasticky postupovat a tak jsem rychle zalezl do spacáku a pak se ještě obalil péřovkou a celou řadou dalšího oblečení. Inu… spát ve 4700m uprostřed Himalájí znamená, že venku máte minus dvacet a ve stanu minus osm. Ráno jsem se zmrzlý úprkem hnal dál směrem Muktinath.

Oblast Mustangu

Po obědové přestávce na úpatí hory, jsem po dalších dvou hodinách dorazil do Muktinathu. Pěkné městečko, které také žije jen z cestovního ruchu, je stejně jako ostatní plné hotýlků, penzionů a restaurací. Na rozdíl od předchozích zastávek, je však obklopeno rudým pohořím Mustangu. Kolem dokola je spousta malých vesniček a klášterů, takže někteří cestovatelé zde zůstávají i několik dní, aby si to tu pořádně užili. Já jsem zůstal jen jednu noc a druhý den vyrazil směrem do Jomsomu. Pochodoval jsem kratší (levou) cestou a tak jsem měl neustále fantastický výhled na vrcholky Mustangu, ale tím jsem přišel o návštěvu malých vesniček. Po několika hodinách chůze začala cesta klesat a zastavila se až u koryta vyschlé řeky.  V půli cesty byla zase malá osada, kde jsem absolvoval oběd a pak pokračoval pomalu dál. Vanul extrémně silný vítr, který chvílemi až znemožňoval chůzi, a který vířil rudý prach a písek takovým způsobem, že člověk musel mít zahalené veškeré dýchací otvory. V záři zapadajícího slunce, s rozvířeným pískem okolo a s trasou po několik set metrů širokém dně řeky jsem se pomalu blížil k Jomsomu. Tahle část cesty byl až apokalypticky mystická. Kolem čtvrté hodiny jsem dorazil do Jomsomu, kde jsem zvažoval, jakým způsobem naplánuji zbytek svého putovaní. Zda pokračovat dále kolem Annapuren, nebo se přesunout do jiné oblasti.