Doprava k Retezatu
Rumunsko je pro všechny cestovatele fantasticky dostupnou zemí. Cestovat do této země automobilem je díky dobrým spojům zbytečné a navíc to kazí správnou cestovatelskou atmosféru. Pokud nejste vyznavači stopování jsou tu pro vás pravidelné autobusové i vlakové spoje.
Do Rumunska jezdí přímá linka dopravní společnosti Eurolines, popřípadě Orlan nebo se tam dostanete vlakem na ose Brno – Budapešť – Deva. Pro cestu tam jsme tedy využili autobus Eurolines (Brno-Deva), jednosměrná jízdenka stojí cca 1500 CZK. Z Devy jsme pak pokračovali vlakem Do Petrosani ( cca 50 CZK), z Petrosani mikrobusem do Uricani (cca 30 CZK) a do podhůří Retezatu nás pak nabrali místní obyvatelé autem a dovezli nás až k turistickému komplexu Cheile Butii, kde nám poskytli zdarma krásný plácek pro stan, koupelnu se záchodem a ještě nám přinesli pětilitrovou PET-láhev vody – tradiční pohostinnost ještě nevymřela.
Prožili jsme tak krásnou noc pod širým nebem a ráno vyrazili na cestu po svých. K jednomu z vstupních míst do oblasti – Cabana Buta – nás čekal cca čtyřhodinový trek.
Vstupní místa do parku
Existuje pochopitelně mnoho způsobů, jak do parku vstoupit. Ze severu se chodí od Cabana Pietrele, ze západu od Cabana Gura Zlata, z jihu přes Cabana Buta nebo Cabana Pelegii a z východu můžete jít už z Petrosani po hřebenu, ale to si hodně zajdete a budete muset bojovat s nedostatkem pitné vody.
Západní cestu (Gura Zlata) pro vstup nedoporučuji, protože strávíte celý den nesmírně strmým výstupem lesem, při kterém absolutně nic neuvidíte. Dle mého názoru je to spíše sestupová cesta, pokud to tedy nechcete brát vyloženě jako kondiční trénink. Pokud půjdete celým hřebenem od východu, tak ztratíte několik dnů než se dostanete k tomu nejlepšímu, zdroje vody tam nejsou úplně optimální, ale zase si pravděpodobně užijete docela horskou romantiku, protože tudy kromě několika Čechů nikdo nechodí.
Z doslechu vím, že ani značení není v této části úplně optimální, na vlastní kůži jsme to ale nezažili. Zbývá tedy sever a jih, kde ale musíte počítat s desítkami lidí, které po cestě potkáte. My tedy zvolil vstup jižní cestou a zvolili jsme dobře.
1. den – Transporty
-
Brno – Deva (autobus)
-
Deva – Petrosani (vlak)
-
Petrosani – Uricani (mikrobus)
-
Uricani – Campu lui Neag – Cheile Butii (stopem)
2. den - Cheile Butii – Cabana Buta – Cabana Pelegii
Z komplexu jsme vyrazili po lehce zpevněné cestě směrem k Cabana Buta, jedná se o pozvolné stoupání, nemáte se kde ztratit. Cabana Buta je komplex cca tří chat, kde si můžete koupit nějaké občerstvení a očividně tam poskytují i ubytování. Kousek od chaty směrem k Ref. Pelegii je tábořiště.
My ale vyrazili do dalšího kempu, což znamenalo překonat docela výživné převýšení 200 metrů do sedla Saua Palaiul Mic a pak to samé velmi strmě dolů. Tábořiště Ref. Pelegii nás hodně překvapilo, protože to tam bylo jak na Václavském náměstí. K tábořišti se totiž dá dojet autem, je tam velké parkoviště a tak tam bylo - vzhledem k tomu, že byl víkend – obrovské množství místních obyvatel. Je tam i chatka horské služby.
3. den – Ref. Pelegii – Jezero Bucura – Custura Bucurei – Jezero Bucura
Druhý den jsme měli naplánován velkolepě, nicméně člověk se musí pokorně přizpůsobit podmínkám, které mu přinese počasí. Po cca 2,5 hod jsem přišli k jezeru Bucura, které bylo obklíčeno stany. Vzhledem k velkým mračnům jsme zkonzultovali počasí s horskou službou (mají tam chatu a hlavně hlídají, aby se cestovatelé nekoupali v jezeru) a bylo nám silně doporučeno se ne nějaké vrcholy nehnat, protože měly přijít silné bouřky a déšť.
Tak jsme zakempovali a do hodiny nám na stan bušily dešťové kapky a kolem bouchali blesky - více jak tři hodiny. Když jsme kolem čtvrté odpoledne vylezli ze stanu, počasí se uklidnilo, rozhodli jme se, že projdeme aspoň malý okruh těsně kolem jezera abychom protáhli kosti. Vyrazili jsme tedy sice směr Peleaga (nejvyšší hora Retezatu), ale po chvíli odbočili do vedlejšího sedla a zdolali vedlejší vrchol Custura Bucurei 2370m. Pak pokračovali do sedla Curmatura Bucurei, což je jedno z mála míst pohoří Retezat, kde se dá chytit mobilní signál (Vodafone i T-Mobile - hlas i data). Pak po druhé straně jezera Bucura zpět do tábořiště.
Po cestě jsme si užili romantickou chvilkou z pasoucími se koníky a oslíky, kteří mají díky návštěvnosti jezera skutečně „sladký“ život.
4. den – bouřky a výstup do sedla Curmatura Bucurei
Ráno jsme byli natěšeni na výstup, nicméně počasí bylo ještě horší než předcházející den. Celý den jsme se ukrývali před deštěm ve stanu a už hodně odpoledne jsme vyrazili otráveně do sedla Curmatura Bucurei nažhavit mobilní telefony, abychom zjistili jestli nám počasí v následujících dnech vůbec něco dovolí. Příroda byla milostivá. Od dalšího dne mělo být lépe a lépe.
5. den - Vf. Peleaga – Vf. Papusa – Saua Custurii – Stana de Rau
Pátého dny byli vrcholové hody a fyzicky velmi náročný přechod. V plné polní jsme dosáhli nejvyššího vrcholu Peleaga 2509m (btw… ani místní nemají sjednocenou výslovnost, někteří jméno hory vyslovovali „peleaga“, někteří ji vyslovovali „peledža“) a hned následně druhou nejvyšší horu Papusa 2508m (ano, jen o metr nižší).
Pak jsme pokračovali kolem menší sestřičky Papusy s názvem Vf. Papusa Mica do sedla Saua Custurii. Tahle část cesty nebyla vůbec jednoduchá. Jednalo se o velmi prudký a technicky obtížný sestup, při kterém dostala zabrat jak kolena tak kotníky. Nehrozil tam vyloženě pád ze skály někam do propasti, ale kdyby noho podklouzla (a těch míst kde to na rozdrolené hliněné pěšince klouzalo bylo hodně), tak se skutálíte po prudkém svahu někam do údolí. Jít to v dešti by byla sebevražda.
Ze sedla jsme pak klesali dalších dalších 600 výškových metrů k tábořišti Stana de Rau. Zdolání tohoto převýšení bylo ke konci dne velmi vyčerpávající. V tábořišti byla chatka (očividně k dispozici všem místním a asi dva stany. O nějakých 400 metrů dál byli salaše a večer se přes nás několikrát prohnala stáda ovcí. Nevím čím to je, ale všichni psi, které jsme potkali, se s námi chtěli mazlit. Asi jim bačové neopětovali lásku a požitky (v podobě drbání na břiše), kterou jsme je zahrnovali my.
