Z Manangu do Tilicho Base Campu
Cesta z Manangu do Tilicho Base Campu je nádhera, neuvěřitelný kýč a pořádná porce outdoorových zážitků. Po té, co se vymotáte z křivolakých uliček starodávného Manangu, se před vámi začne otevírat úžasná krajina. Musíte si začít okamžitě připomínat, že byste neměli jen kroutit hlavou dokolečka a užívat si krásy přírody, ale že byste měli sklapnout čelist a dávat si pozor na to, kam šlapete. A hlavně byste neměli minout odbočku doleva, která vás odkloní ze základního okruhu směrem do vnitrozemí. Odbočka je naštěstí velice dobře značená, takže by s tím neměl být problém.
Napřed projdete políčka a pastviny, potom dlouhý lanový most nad nekonečnou propastí a po chvíli stoupání se před vámi objeví celé údolí, které je vytvořeno protékající řekou vedoucí z ledovcových jezer. Během celého treku jdete paralelně s korytem řeky, a nadmořská výška se pomalu šplhá z nějakých 3400m až do 4200m. Nicméně až na pár míst, se jedná o stoupání velice pozvolné, takže si ho díky neustálému koukání po okolí vůbec nevšimnete. Cesta z Manangu do Base Campu oficiálně trvá cca 6 hodin, ale záleží na tom, jak moc se kocháte. Po cestě je jedna menší vesnice a asi dva samostatné penziony, z nichž ten vzdálenější a menší se jmenuje Blue Sheep.
Po cestě vám nad hlavou létají orli a jiné ptactvo a na okolních svazích (ale občas i na cestě) můžete narazit na malé skupinky jaků. Velmi příjemné je také to, že již nejdete po několik metrů široké cestě plné terénních aut a motocyklů, ale po cca metr a půl široké pěšině. Po cestě jsem začal trochu více komunikovat s mými polskými přáteli a jedním příjemným mileneckým párem z Aljašky. Některé lidi prostě na treku potkáváte každý den, a tak se postupně z letmých pozdravů stávají přátelské vazby. Asi dvě třetiny cesty jsem si říkal, jak by si tuto část trasy užívali bikeři, ale poslední část všechno změnila.
Poslední část treku byla krásná, ale nebezpečná. Cestička vedla středem velice dlouhého suťoviska, kde byly stovky metrů pod vámi a stovky metrů nad vámi a díky poryvům větru se občas spouštěly malé kamenité laviny. Člověk si musel dávat velký pozor a neustále se dívat pod nohy, kam vlastně šlape. Nejkritičtější místa byla naštěstí zpevněna gabiony, takže se dala přejít. V suťovisku jsem strávil skoro hodinu a půl a nakonec došel do Tilicha Base Campu. Bylo to místo, kvůli kterému jsem s sebou celou dobu nosil stan.
Představoval jsem si klasický horský kemp s ohrádkami na stany a až na místě jsem zjistil, že zde stojí dva obrovské pensiony, které nabízí nespočetně lůžek i kuchyni. Inu… Nepálci opravdu časem neplýtvají a kde se dá něco postavit, tam něco postaví. Ještě to ani nebylo zaznačeno v mapách. Ubytoval jsem se v dormitory a šel se ohřát do jídelny plné cestovatelů, průvodců i nosičů. Všichni se mačkali kolem plechových kamen uprostřed a nadšeně do nich přikládali vysušený jačí trus namísto dřeva nebo uhlí. Tak konečně jsem viděl naživo to, o čem jsem jen četl… topení exkrementy.
Nejvýše položené ledovcové jezero světa Tilicho Lake
V Tilicho Base Campu byla ukrutná zima. Noční teploty se pohybovaly kolem mínus dvaceti stupňů, a když chtěli cestovatelé ráno spáchat pravidelnou hygienu, chodili si čistit zuby do kuchyně – všude jinde byly totiž jen kusy ledu. Kolem sedmé hodiny jsem tedy vyrazil směrem k jezeru.
Base camp leží ve výšce 4200m a k jezeru zbývalo 800 výškových metrů. V takové výšce se síly ztrácí poměrně snadno. S každým výškovým metrem se chůze zpomalovala, přestávky byly delší a častější. Převážná část cesty vedla v úbočí kopce po vyšlapané pěšince v kamení, ale jak jsem se přibližoval k pětitisícové hranici, tak se občasné sněhové jazyky přeměnily v souvislou vrstvu sněhu. Standardně tam tolik sněhu nebývá, ale vše bylo ještě následkem tragické bouře, která nejvyšší oblasti Annapuren zasáhla cca 3 týdny před tím.
Ve výšce 5000m byl tedy již sníh všude a chodit se dalo jen po úzké vyšlapané stezce, když jste šlápli vedle, byly jste po kolena nebo po pás ve sněhu. Hlava třeštila neuvěřitelnou intenzitou, a jak jsem sestupoval asi dvacet výškových metrů směrem k jezeru, tak byla cítit úleva s každým metrem směrem dolů. Jezero je krásné, nádherné, okolní zasněžené vrcholky se v něm odrážely. Jediné co mi po několika hodinách výstupu kazilo radost, byl kamenný přístřešek, ve kterém dva desetiletí Nepálci, kteří k jezeru ráno vyběhli asi tak za 30 minut, prodávali čaj, kolu a tyčinky Snickers. Inu… nějak jsem to začal brát jako místní standard. Zajímalo by mě, kdy začnou prodávat párky v rohlíku na vrcholku Mt. Everestu.
Po té, co jsem se dostatečně pokochal a udělal pár vrcholových snímků s mými oblíbenými Poláky, jsem se vydal nazpět. Cesta dolů nebyla tak rychlá, jak jsem doufal, a tak jsem se Base Campu rozhodl, že dnes nebudu pokračovat dál, ale dám si day off. Přece jen by byla cesta nebezpečnou sutí hodně náročná a po dnešním vytížení bych se už nemohl plně koncentrovat. Tak jsem odpočíval, jedl a spal (pokoušel jsem se spát, ale nadmořská výška se mnou hrála hru „na bdělého“ a víceméně jsem se protrpěl nocí až do rána).
Cestou do Yak Kharky
Další den jsem vyrazil směr Yak Kharka, což byla osada na trase Manang-Thorong La. Nicméně jsem se kvůli tomu nevracel zpět do Manangu, ale využil zkratku, kterou mi doporučili polští přátelé. První třetina cesty byla stejná, jen opačným směrem. Opět jsem prošel nebezpečným suťoviskem, přes lanový most, pak jsem se probil stádečkem jaků.
Po svačině v penzionu Blue Sheep jsem dorazil na rozcestí Manang/Yak Kharka, které je opět velmi zřetelně označeno a vydal se po lehce stoupající stezce vlevo. Následující 3 hodiny měly následující schéma: 10 kroků, 10 fotek, 10 minut kochání a zase celé tohle dokola. Bez výhrad nejpůsobivější část treku. Sice mě obklopovalo to samé jako při cestě k jezeru, jenže tentokrát jsem to neměl v zádech, ale po celou dobu na očích. Kolem mě na svazích mraky koníků, krav a čím dál více jaků. Po cestě jsem narazil na starobylé opuštěné městečko Old Khangshar ve výšce cca 4100m, které spíš působilo jako opuštěná hradní pevnost a dost dobře jí v minulosti být mohlo.
Na nejfantastičtější místo jsem dorazil kolem druhé hodiny odpoledne. Byla to hrana kopce, kdy na její pravé straně vedlo údolí k Tilichu, na levé vedlo údolí směrem k Thorong La a v prodloužení dělicí hrany kopce bylo jako na dlaní celé údolí Manangu. Zatím co pravá strana byla krásně prosluněná (teploty kolem třiceti stupňů), levá strana byla celá ve stínu a pokrytá sněhem a ledem. Byl to extrémně obtížný úsek. Touto stranou totiž diagonálně vedla úzká, strmá a kompletně zledovatělá stezka a při každém kroku si člověk mohl zlomit nohu, nebo uklouznout a rozbít si o led hlavu. Jediné co mě uklidňovalo, byly okolní stromy, takže jsem měl jistotu, že bych se při pádu nezřítil někam do údolí, ale asi bych se jenom napíchnul na nějakou větev. Musel jsem sejít až na úroveň řeky v údolí (klesnout o cca 300 výškových metrů) a pak opět vystoupat 150 metrů na protější úbočí.
Tam už vedla upět relativně pohodlná, skoro bikerská cestička až do Yak Kharky. Do ní jsem dorazil těsně před západem slunce. Je to několik baráčků ve výšce cca 4300m s elementárně vybavenými pokojíky. Potkal jsem se s oblíbenými Poláky, Rusy, Izraelkami a párečkem z Aljašky. Voda netekla nikde, ani ta studená, ale když jste v kuchyni udělali smutné psí oči, dostali jste tzv. „hot bucket“ aneb kyblík plný horké vody. Ten každý použil jinak…někdo na nohy, jiný na obličej, někdo na praní ponožek a kapesníků.
