Destinace pro firemní cesty
V průběhu roku jsme tak absolvovali průzkumné cesty od Balkánu (Černá Hora, Albánie, Kosovo), přes Jižní Ameriku, až hluboko do Asie. Právě průzkum outdoorových lokalit v Nepálu nás dovedl do srdce samotných Himalájí. V Nepálu je celá řada horských oblastí, které by stály za důkladný monitoring, nicméně časové možnosti nás dohnali k otestování prozatím jedné oblasti, a to tzv. Annapurna Circuit. Následující článek bude tedy popisovat Jirkovo sólové putování přírodou Himalájí.
Příjezd a kulturní šok
Útrpná cesta leteckou dopravou zabrala bez mála dva dny. Z Brna do Vídně autobusem, pak let z Vídně do Düsseldorfu, z Düsseldorfu do Abú Dhabí a nakonec z Abú Dhabí do Káthmándú. Kvalita a velkolepost letištních hal směrem od Evropy po Asii poněkud uvadala, ale zase o dost víc narůstalo množství exotických výjevů v podobě ropných šejků a jejich rodin zahalených od hlavy po paty v burkách.
Přílet na letiště v Káthmándú už pak připomínal návštěvu trochu většího vlakového nádraží. Návštěvníci Nepálu se po příletu musí připravit na delší fronty u imigračních přepážek, u kterých je jim uděleno třicetidenní turistické vízum. Nicméně musíte mít po ruce 40 USD na poplatek a dvě pasové fotografie. Obecně, pokud počítáte s návštěvou národních parků, je potřeba mít s sebou celou řadu fotografií pasového formátu. Nepál je velmi "úřednická" země, která si potrpí na povolení a razítka. Pro návštěvu oblasti kolem Annapuren je tedy třeba mít nejméně 6 fotografií. Pří výstupu z letištní haly jste pak vystaveni neuvěřitelně intenzivnímu obchodnímu ataku místních taxikářů.
Nepál patří mezi nejchudší země světa a cestovatelé jsou velmi vítaným zdrojem příjmů. Musím tu citovat jednu větu z průvodce Lonely Planet: V Nepálu existují tři hlavní náboženství - budhismus, komunismus a turismus. A po vlastní zkušenosti mohu říct, že je to svatá pravda. Já jsem však byl na počátku před okolním světem "chráněn" jedním místním kontaktem, se kterým mě spojil náš výborný kamarád Janek Bednařík. Sonam Sherpa, majitel místní outdoorové cestovky, mi naprosto nezištně poskytl téměř na celý den auto a svého osobního řidiče, který mě dopravil na všechna místa důležitá pro realizaci mého treku v horách.
Bez razítka ani ránu
Na začátek jsem se ubytoval v legendární čtvrti Thamel, v hotýlku s příznačným názvem Hotel Karma (mohu jen doporučit). Luxusní pokoj s funkční elektřinou, toaleta evropského typu a sprcha s horkou vodou byly překvapením. K dispozici byla i Wi-Fi (ano z počátku jsem se tomu divil, když jsem však v pozdějších dnech objevoval Wi-Fi i v těch největších slumech hluboko v horách, tak jsem to začal brát jako samozřejmost).
Noční výprava do uliček Thamelu byla ve znamení prvních obchodních ataků na moji peněženku. Thamel je tvořen z několika desítek ulic a na každé ulici je několik stovek obchodů s outdoorovým oblečením a vybavením, šálami a čepicemi z jačí vlny a spoustou různých tretek. Víceméně všechny obchody nabízí úplně to samé zboží a všichni obchodníci používají velmi agresivní obchodní metody. Během deseti metrů mi své produkty chtělo prodat asi tak třicet obchodníků a to pokračovalo po celou dobu, co jsem bloudil ulicemi.
Druhý den jsem se Sonamem konzultoval, kterou z předpokládaných tras budu absolvovat a nakonec jsem se rozhodl pro nejnavštěvovanější trek světa Annapurna Circuit (jednou z alternativ byl i Upper Mustang, ale ten jsem ponechal na příště). Po té jsem absolvoval nekonečnou úřednickou mašinérii za získáním povolení pro návštěvu této oblasti. Tato procedura ulehčí vaší peněžence o 2 x 2000 nepálských rupií (NPR - kurz je cca 100 NPR za 1 USD) a asi 4 fotografie.
Nicméně povolení jsou opravdu potřeba, protože později na trase jsem byl 1-2x denně kontrolován. I v poměrně hodně zapadlých horských vesnicích mívá stánek nepálská policie, která vaše povolení nadšeně kontroluje a přidá na ně další kulatá razítka.
Čím víc proužků, tím víc Adidas
Po té následovalo "povinné" nakoupení péřové výbavy ve formě spacáku do -20 stupňů celsia a bundy. Všechno to byly pochopitelně "originály" North Face z husího peří a s Gore-Texovou membránou :). Věřím, že kdyby měli výrobci těchto oděvních „klenotů“ k dispozici nášivky dalších značek, tak je na ně našijí také. Nicméně cena odpovídala asi tak desetině ceny, kterou byste zaplatili v našich obchodech, takže byl člověk ochoten lecos přehlédnout. Thamel je jednoznačně rájem shopaholiků, kterým ovšem může přemíra „supervýhodných“ nabídek přivodit zástavu srdce.
Útěk do panenské přírody
Sonamův řidič mi ještě koupil jízdenku na autobus do Besi Sahar, což je vesnice, ze které se většinou vyráží na trek. Druhý den ráno jsem již seděl v autobusu připomínajícím cirkusový vůz, okukoval okolní autobusy TATA indické výroby, kterak jsou zamaskovány nálepkami Adidas, Reebok, Nike a Coca Cola. Zavřel jsem v tom blázinci oči a představoval si panenskou přírodu, která mě čeká. Představoval jsem si romantickou horskou vesničku obklopenou rýžovými poli a usměvavé Nepálce, kterak mi zdálky mávají, a poté osamělého dobrodruha zvou do skromného příbytku na misku rýže.
Cestou z Káthmándú jsem pak vnímal totálně rozbité cesty, hromady odpadků po celém městě, stovky nájemných dělníků, průvodců a nezaměstnaných, kterak se snaží na skládkách najít něco užitečného. Vnímal jsem pouliční prodavače občerstvení, kteří nabíhali do autobusu při každé zastávce s touhou prodat alespoň jeden preclík, nebo kousek ovoce.
Káthmándú je naprosto přelidněné město, je to mraveniště postavené na skládce, plné lidí bez práce, žijících v prostředí smogu, který činí ovzduší nedýchatelným. Převážná většina místních obyvatel nevyjde ven bez roušky a život v takovém městě se dá směle přirovnat k životu v pekle samotném. Ještě že mě za pár hodin čeká panenská neposkvrněná příroda. Už se těším.
Pokračování příště...