Šachy – královská hra, jejímž základem je strategie

Šachy – královská hra, jejímž základem je strategie

Šachovnice o 64 polích, 32 kamenů, 2 hráči… Jakkoli to vypadá na první pohled jednoduše, jsou šachy ve skutečnosti nesmírně složitou hrou, v níž není prostor pro náhodu.

Naopak se v nich uplatní logické myšlení, taktické manévrování i promyšlená strategie.

Důmyslná bitva na desce stolu

Svůj název dostaly šachy podle perského slova šáh, tedy panovník. A právě král je nejdůležitějším článkem hry, která v podstatě evokuje bitvu dvou armád.

Cílem každého z hráčů je napadnout soupeřova krále takovým způsobem, z něhož není úniku – čili šach mat, což v překladu znamená „král je mrtev“.

V dnešní době patří šachy k nejoblíbenějším a světově nejrozšířenějším deskovým hrám. Jsou volnočasovou aktivitou, profesionálním sportem i vědou. Jejich historie přitom sahá až do starověku.

Z jihovýchodní Asie do celého světa

Za kolébku šachové hry je obvykle považovaná Indie. Tam v 5. století našeho letopočtu vznikla hra jménem čaturanga nebo taky čatrang. Modernímu šachu se zatím příliš nepodobala. Účastnili se jí čtyři hráči a o tom, který z nich potáhne, rozhodoval hod kostkou.

Zhruba o století později hra pronikla do Persie, kde se záhy vyvinula ve variantu zvanou šatrandž. Do ní už se zapojovali pouze dva hráči. Kostka byla zrušená, takže odpadl prvek náhody.

V následujících stoletích se šatrandž šířil především díky obchodním cestám, nejprve do Ruska a do jihovýchodní Evropy. Výrazně se uchytil ve Španělsku, kam se dostal po vpádu Maurů. Odtud už vedl jen krůček k tomu, aby si jej postupně oblíbila celá Evropa.

Další originální verze vznikaly samozřejmě i mimo náš kontinent – v Číně, Mongolsku nebo Japonsku.

Hra milovaná i zakazovaná

Ve středověké Evropě se šachy staly oblíbenou zábavou šlechticů, kteří často hrávali o velké sázky. Hra pronikala i do církevních kruhů, což ovšem neviděli rádi vysocí církevní představitelé, a proto ji zakazovali. Traduje se, že jistý kněz ve 12. století vynalezl skládací šachovnici, kterou mohl před svými nadřízenými maskovat jako dvě knihy.

Církev nakonec od potírání šachu ustoupila a jedním z prvních velkých šachových teoretiků se stal katolický kněz Ruy Lopez. V českém prostředí si šachovou hru oblíbil mistr Jan Hus.

Středověk je zároveň obdobím, kdy dochází k největším změnám v pravidlech – mění se především pohyby některých figur. Zhruba v 15. století dostávají šachy takovou podobu, jakou známe dnes. 

Od 19. století se pak začínají prosazovat oficiální turnaje. Ten první se odehrál v Londýně v roce 1851. O pětatřicet let později se konalo první mistrovství světa. Jeho vítězem se stal rodák z Prahy Wilhelm Steinitz.

Intelektuální klání na divadle

Jedna z nejslavnějších šachových partií nese název „operní“, protože byla sehrána během představení, v lóži pařížské opery. Legendární americký šachista Paul Morphy se tu utkal hned se dvěma soupeři – vévodou z Brunšviku Karlem II. a hrabětem Isouardem de Vauvenargues. Morphy je svojí brilantní hrou porazil v 17. tahu.

Operní partie se stala předmětem mnoha analýz a dostala se i do řady učebnic. Informace o tom, jaká opera se vlastně tehdy na jevišti hrála, se však nedochovala.