Stacionární vesmír
Teorie stacionárního vesmíru zde byla už před Velkým třeskem a mezi některými odborníky se dlouhou dobu brala jako jediné možné racionální vysvětlení. I v tomto případě se kosmos neustále rozpínal, avšak při zachování konstantní hustoty.
Navíc stacionární vesmír by neměl mít ani začátek, ani konec. Měl by se formovat a zanikat v jednom nikdy nekončícím cyklu.
Tato teorie vyšla z hlavy Jamese Hopwooda Jeanse a velmi záhy po její zveřejnění si našla celou řadu příznivců v čele s tehdy známými kosmology Fredem Hoylem, Hermannem Bondim a Thomasem Goldem.
Myšlenka stacionárního vesmíru však začala s příchodem teorie Velkého třesku upadat, a to hlavně pro velké množství logických nedostatků.
Vesmír v černé díře
Černé díry známe jako nenasytná monstra, která jsou schopna pohltit nejen celé hvězdné soustavy, ale zároveň také samotné světlo. Tak brutální gravitaci ve své blízkosti generují.
Kdyby však měli pravdu pánové Raj Pathria a Irving John Good, klasická černá díra by byla doslova ničím ve srovnání s tou, ve které by se měl nacházet náš vesmír.
Výše zmínění vědci totiž vymysleli teorii, ve které existuje nespočet gigantických černých děr, z nichž každá má svůj vlastní kosmos.
Tato teorie do jisté míry funguje v rámci matematických vzorců, avšak není možné ji jakkoliv prakticky ověřit. Jak známo, černé díry pohlcují i světlo a my tedy nemáme možnost nakouknout za horizont událostí a zjistit, zdali se za ním nachází další vesmíry podobné tomu našemu či nikoliv.