V době bronzové a později železné dostály luky a šípy své dokonalosti. Písemné odkazy na jejich používaní najdeme na stěnách v Egyptě, stejně je tomu i ve Starém zákoně. V něm se píše o používaní luků, šípů a toulcích. Mezi největší a nejlepší lučištníky patřil dozajista faraón Amenhotep II., který střílel velmi přesně z rychle jedoucího vozu.
S lukem a šípy se zpodobňuje i nejvyšší bůh Asyřanů, pán Slunce a Země. Dokonce i bohyně Ištar, uctívaná Babyloňany, je vyobrazována jako vždy připravená ke střelbě se dvěma šípy u tětivy. Mnoho Bohů v řecké mytologii je znázorňováno s lukem v ruce. Mezi ně patří Eros, Artemis, Hérakles i král Odysseus.
Samotní Řekové povznesli lukostřelbu na půdu Olympijských her. Tento sport se stal pro Řeky dokonce národním sportem. Ale ani Řím nezůstává pozadu. Později se staly oddíly lučištníků přímo součástí římských legií.
Luk a šípy se staly běžnými věcmi v životě lidí jako neodmyslitelnou zbraní napříč světadíly a historickým vývojem. Naštěstí pro nás se tyto zbraně staly v současnosti spíše zábavou a sportovním zážitkem.
Luky rozdělujme na několik skupin
Přímé luky
Mají rovné tělo a na koncích dva zářezy, které slouží k upnutí tětivy. Dále se dělí na dlouhé luky, jejíž délka odpovídá výšce lukostřelce, a ploché luky, které najdeme u Indiánů. Jsou kratší a mají plošší široká ramena.
Reflexní luky
Jejich tětiva se dotýká ramen střelce, což je způsobeno rameny, které se na koncích stáčí vpřed po směru střelby. Dělí se na jednodílné reflexní luky a trojdílné s masívním středem a dvěma vyměnitelnými rameny.
Kladkové luky
Jde už o moderní typ, který tětivu a kabel vede přes nesoustředné převodní kotouče. Lukostřelec drží při nátahu jen zlomek síly tahu.