Dezinformace
Přestože fake news je pojem vzniklý v posledních letech, samotné falešné zprávy tu byly snad odjakživa. Nejčastěji se používaly pro válečné účely a obecně v politice. Někdy se však tvořily živelně – odkudsi se vynořila historka, kterou náhle znali všichni a která působila pravdivým dojmem, ač často sdělovala podivné informace. Na tomto základě vznikly městské legendy nebo některé lidové pověsti.
S masovým rozšířením komunikačních prostředků však začala zlatá éra fake news. Zaprvé má v podstatě každý možnost vytvořit a zveřejnit falešnou zprávu. Zadruhé se taková historka, pokud se chytí, šíří sítěmi rychlostí blesku a v podstatě není možné ji zastavit. Bývá také obvyklé, že ty opravdu silné fake news na chvíli zmizí z veřejného prostoru a o pár měsíců či let později se vracejí ve stejné nebo jen lehce upravené podobě.
Za vším hledej politiku
Důvod vytváření fake news však zůstal stejný: ve volbách je to snaha dosáhnout politického vítězství zveřejňováním lživých zpráv o protivnících; globálně může jít o snahu prosadit nějaký pohled na svět nebo šířit strach či chaos.
Ty lépe promyšlené dezinformace navíc obvykle obsahují pravdivý základ nebo využívají skutečné události, tudíž působí důvěryhodněji. Navíc jsou zaměřeny na cílové skupiny, které si informace buď neověřují, nebo obsah zprávy vyhovuje jejich světonázoru, a proto mu věří.
Většina dezinformací však má podobnou formu a používá stále stejné strategie, jak své publikum ovlivnit. Pojďme se na některé z nich podívat.
Pozor na emoce
Největším nebezpečím fake news je skutečnost, že útočí na emoce. V okamžiku, kdy ve čtenáři zpráva vyvolá strach, vztek nebo další silné pocity, přestane o informacích uvažovat racionálně, neověří si je a uvěří jim. Další podobně laděné zprávy pak jen utvrzují jeho přesvědčení o tom, že původní informace byla pravdivá. Pokud je tedy článek nebo video zjevnou emocionální bombou, navíc doplněnou o řvavé titulky a dramatické ilustrace, je na místě zbystřit.
Zdroje a zase zdroje
Především u mladších ročníků učitelé dbali na to, aby žáky naučili ověřovat si zdroje. Možná se to během základní a střední školy zdálo trochu zbytečné, v dospělosti už se ale bez průzkumu zdrojů tak úplně obejít nedá. Nikdo není schopný ověřit stoprocentně všechen obsah, který se k němu dostane, u lehce podivných, politicky laděných nebo dramatických zpráv by však ověřování měla být samozřejmost.
V České republice existuje řada projektů, které odkrývají praktiky lživých webů a dezinformátorů, velmi často se stačí obrátit na jejich stránky a zprávu si tam ověřit. Ty nejrozšířenější fake news už navíc byly dávno popsány a objasněny.
To samé pořád dokola
V lživých textech se s železnou pravidelností vyskytují obraty a výrazy, které by čtenáře měly upozornit, že se zprávou není něco v pořádku. Fake news často tvrdí, že toto se před vámi tají. Heslo sdílejte, než to smažou už v podstatě zlidovělo. Autoři lživých zpráv také zmiňují celosvětová spiknutí a tajné společnosti, které řídí svět, a oni sami proti nim zveřejňováním utajovaných informací bojují.
Typickou fake news, která se šíří především po sociálních sítích je taková, kde autor tvrdí, že kamarádovi mého bratrance se stalo… (apod.). Speciálně tato forma má blíž k tzv. urban legends, přesto může zasít do mysli čtenářů strach nebo zmatek.
Dezinformace ovlivňují náš život
Zprávy z dezinformačních webů mohou občas zasáhnout i do mezilidských vztahů. V takových situacích je těžké hledat společnou řeč a vše záleží na komunikaci.
Pro obě strany pak není na škodu absolvovat nějaký kurz – například o správné práci s internetovými zdroji nebo věnující se tématu nekonfliktní komunikace.
